Do skladby a způsobu obživy dřívějších obyvatel dávají nahlédnout především tak zvané urbáře, tedy soupisy poddanských povinností. Pro smiřické panství je nejstarší dochovaný z roku 1588. „Wlkow wes” měla celkem 26 hospodářů, 15 lánů a 2 pruty rolí. Z přehledu rodných jmen a příjmení je patrné, že všichni byli Češi, takže ves byla v 16. století vesměs česká. Vedle toho byl ve Vlkově dvůr o rozloze 1,5 lánu. Vlkovští odváděli smiřické vrchnosti celkem 8 kop 20 grošů a 2 1/2 denáru úroku svatojiřského a stejně tolik úroku svatohavelského a dále 7,5 korce ovsa při svatém Havlu. Současně byli zatíženi platem za 2,5 slepice po 1 groši při svatém Havlu. Většina poplatků za roboty už byla převedena na peníze. Suma za roboty bartolomějské (svátek sv. Bartoloměje byl 24. srpna, tedy asi sečení obilí a otav, sušení, hrabání otav) činila 3 kopy 3 1/2 groše a 1 denár, suma za roboty vánoční činila stejnou sumu, asi šlo o rubání a vození dřeva. V též vsi „jsou povinni seno a votavu hrabati, na lovy, když se jim poručí, choditi mají”. Ve Vlkově byla i „krčma od starodávna vejsadní, v kteréž se pivo smiřické šenkuje”. Zároveň někteří poddaní i obec měli k svobodnému užívání okraje lesů při lese Rasošky i jinde a v též vsi byli povinni z prodejů koňského, hovězího dobytka i všelikého skotu drobného při každém sv. Jiří a Havle „mejtný” dávat a odevzdávat do roka přinejmenším 15 grošů.
Další užitky Vlkovským plynuly nejen z lesů, ale i řek. „V též vsi mají svobodu počna od gruntův Pleských až k Voboře v struhách proti svému kapry, ryby lapati, proutí stoje na břehu jednou nohou a druhou na loďce k svému užitku obrátit ležaté pruty a okolo luk, kudy se voda bere, cedit ji, čistit.” Z tohoto urbáře lze vyčíst i jména rybníků, blíže nelokalizovaných v lese Rasošky: do rybníka Starého v Rasoškách sadí 15 kop plodu kaprů, do Nového v Rasoškách 15 kop, do rybníka v Rechízku 10 kop, Silnického 65 kop a rybníka Vlkovského 10 kop, celkem 115 kop plodu kaprů (ryb). Do rybníka Hlubokého 1 kopa kaprů a do rybníka Zezhule 30 kaprů na dvě tepla, celkem 1 a půl kopy. Dle záznamu v těchto rybnících plod dobře ožíval a z obou rybníků bývalo vyloveno nejméně 500 kaprů.
Druhý urbář z roku 1619 zachycuje stav vsi na počátku třicetileté války před bitvou na Bílé hoře. V obci hospodařilo 26 hospodářů na 7 1/2 lánech a 15 prutech rolí, tedy o hodně méně. V obci byla rychta, panský dvůr, „volejna”, starodávná výsadní krčma. Chyběl kostel (nejbližší v Čibuzi a Holohlavech) i škola (nejbližší v Čibuzi z r. 1558 a Holohlavech z r. 1550). Zajímavé je, že tento urbář uvádí méně půdy, počet hospodářů je nezměněn, ale přibyly dávky, zmnožila se feudální renta za vlády Trčků. Mj. museli podle trčkovského majestátu při svatém Martinu odvádět 25 hus a 24 1/2 slepic.
Vlkovský dvůr byl „dobře vystavěný se 3 stodolami z hlíny, maštalemi, obilnicemi, ratejnou opatřený, ke kterémuž dvoru jsou 2 lány vorných rolí” a na nich se osívá na ozim žita a pšenice přes 45 kop (asi korců), a na jaře o něco méně a třetí zbúr (obúr) zůstává „ouhorem” k setí ozimů a k pasení všelikých dobytků. K témuž dvoru patří nemálo luk a pastvišť na dobrém drnu, na kterých se sena mimo všechny pastvy sklízí přes 20 vozů a otavy přes 12 vozů. Při témže dvoře se chovají klisny, hříbata, krávy, jalovice a svině. K témuž dvoru patřily i sítiny, proutí a mýtiny k pěstování zeleniny k vaření, jakož i konopí (na provazy).
Ve Vlkově v r. 1619 se připomíná i olejna, z níž Václav Vávrů platil 30 grošů úroku svatojiřského. Olejny byly v Čechách velmi rozšířeny, protože olej měl všestranné užití - svítilo se jím, mazalo i léčilo. To svědčí o tom, že se i ve Vlkově pěstoval len.
Krátce po skončení třicetileté války byly pořízeny důležité soupisy obyvatelstva, půdy i dávek. V této době se uskutečnila vůbec první podrobnější evidence. V březnu až dubnu 1651 byl uskutečněn soupis poddaných podle víry, v letech 1653 - 1655 první systematický katastr v Čechách, tzv. berní rula.
Soupis poddaných podle víry z roku 1651, odevzdaný na smiřický zámek 11. dubna 1651, obsahuje vůbec první jmenovitý soupis všech obyvatel panství, nejen poddaných. V dubnu 1651 tedy měla ves Vlkov celkem 157 obyvatel, z toho 80 pohlaví mužského a 77 ženského, celkem 40 rodin, rychtáře Mikuláše Skrovného, 5 konšelů, 15 sedláků, 7 zahradníků, 4 chalupníky, 1 kováře, 1 pohůnka, 2 služky, 2 hříbky (tj. 10 a 12letí pasáčci hříbat), 11 vdov. Překvapující je celkový nízký věkový průměr, který tehdy činil cca necelých 22 let, což svědčí o zdecimovanosti obyvatel za období dlouholetých válek, útrap, hladu, moru i požárů. V obci asi byl kovář a řezník. Většina jmen potvrzuje národnost českou. V samotném Vlkově se ke katolictví hlásilo pouhých šest obyvatel, mezi nimi též rychtář Mikuláš Skrovný, nekatolíků bylo 81, dětí 70.
Okolí obce se významně pozměnilo kolem roku 1700, kdy smiřičtí Šternberkové nechali zbudovat novou cestu, vroubenou alejí lip a jeřábů, vedoucí přímo od zámecké rezidence ve Smiřicích ke kapli na Ples. Jednalo se významný krajinný prvek, kočárová cesta byla dlouhá několik kilometrů a procházela z podstatné části dnešním katastrem obce. Je také vyobrazena na první podrobné mapě Čech od Jana Kryštofa Müllera z r. 1720 a i z větší vzdálenosti lze při pohledu na rozsáhlé mapové dílo cestu rozeznat a lokalizovat tak polohu Vlkova.
Ještě významnějším zásahem do staleté podoby zázemí obce bylo vykácení druhého dílce lesa Rasošky roku 1783. Stalo se tak v souvislosti s výstavbou pevnosti proti Prusku. Získané dřevo bylo obratem využito na staveništi. Armáda z něj brala po osm měsíců dříví pro pekárny postavené poblíže města Jaroměře a pro opevnění a palisády a pro polní kuchyně.
V barevných konturách vystupují Vlkované 18. století roku 1775, kdy se mnozí účastnili selského povstání. Jeho důvodem bylo neúměrné utužování nevolnictví a roboty a bezprostřední příčinou neúroda, hlad a vysoké ceny obilí. V měsíci březnu odmítali robotovat poddaní na Teplicku, Opočensku, Novoměstsku a Smiřicku. Už po 6. březnu 1775 se vzbouřili vesničané z Jasenné a Plesu. Podle svědectví současníka, holohlavského děkana Fr. M. Uhlíře, se do povstání zapojili i poddaní i Vlkova. Proti Vlkovským tehdy dokonce správce panství přivolal císařské vojsko z Hradce Králové a Jaroměře. Domkář Matěj Viznar a sedlák František Springar byli odvezení do Prahy a tam „veřejně metlami od biřice potrestáni.”
Jakýsi důstojník, nadporučík Freytak s 20 jaroměřskými vojáky se „ o půl noci na 19. března 1775 se vším tím vojskem do Vlkova se třemi vyzvědači vrchnosti oddanými odebral a šťastně se již tří z nich zmocnil, avšak když se bral hlouběji do vesnice a až doprostřed přišel, ejhle; stála tu zvonice, s níž dávalo se ráno, v po-ledne a večer znamení k pozdravení andělskému, a u této stáli na stráži mladíci,... kteří, spatřivše vojíny, jali se zvoniti a pobouřili tak celou ves (Vlkov), takže všichni do jednoho okamžitě opouštěli své příbytky a hleděli se shromážditi, jiní vsednuvše na koně hnali se do sousedních vesnic pro pomoc proti zástupcům vojenským.
Po půlnoci na svátek sv. Josefa se shlukli sedláci k osvobození svých. Tehdy vojenský důstojník se třemi zajatými táhl zpět k Smiřicům. Avšak v polovici narazil na odpor asi 700 sedláků, kterým musel nakonec zajatce vydat. Ráno (20. března 1775) po mši se na nádvoří zámku ve Smiřicích se 2000 vzbouřených poddaných přes odpor vojska shromáždilo. Zástup sedláků, domnívaje se, že direktor je příčinou, že „viníci vlkovští byli zajati, na něm se zamýšlel se pomstíti a zároveň ho odvésti do své kanceláře, kterou že mají v Jasenné, sedláci se chlubili.” Došlo k incidentu, kdy jeden z vojáků bodákem a další výstřelem zranili za uchem sedláky, kteří posléze ustoupili a naložili své raněné na vůz a vezli je do Hradce Králové.