Vážení a milí spoluobčané,

přijměte, prosím, v předvečer vánočních svátků pozdravení a vřelé přání pohody, pokoje a spokojenosti.

U příležitosti ztišení ruchu všedních dní a spočinutí v klidu domova se u nás ve Vlkově stalo již dobrým zvykem, dopřát si chvíli společného zamyšlení.

V předchozích svátečních promluvách jsme nemohli jinak, než reagovat na nebývalý zásah do našich životů v podobě celosvětové nákazy, která zásadně omezila naše dny všední i nevšední. Hovořili jsme o významu domova, mezilidských kontaktů a pomoci bližního. Vzpomenuté hodnoty jsou samozřejmě platné i nyní, v době, kdy bědy způsobené nemocí vystřídaly běsy rozpoutané válkou na Ukrajině. Mám však za to, že jsme si ve Vlkově většinově vědomi důležitosti těchto základních kvalit lidství, a proto bych Vám dnes rád dopřál jiný podnět k přemýšlení.

Vánoce nepochybně nikdy nezevšední – zcela jistě ne malým, avšak ani dospělým. Atributy adventu, Štědrého dne a dní následujících jsou vždy působivé a bez nadsázky kouzelné. Zářící světla, vonící stromek, melodie koled či novějších písní, vonící cukroví a kapr na slavnostní tabuli, pro někoho též půlnoční mše či třeba betlém - scéna narození Ježíše Krista – sestavená z půvabných figurek či zvyky provázející jednotlivé fáze této výjimečné doby.

Avšak - ruku na srdce – nejsou naše Vánoce i přes výčet vzpomenutých znaků přeci jen poněkud zúžené? Spokojujeme se s těmi prvky, rekvizitami a úkony Vánoc, které obstály ve zkoušce času a byly v naší postmoderní, převážně bezvěrecké společnosti přizpůsobeny provozu domácností, obcí a měst a uzpůsobeny naplnění obchodních cílů.

Pojďme si říci, že se o letošních Vánocích zkusíme se svými blízkými třeba jen na chvíli, na hodinku, na jeden večer podívat hlouběji pod vrstvy času a zkusíme poznat Vánoce dřívější, zmizelé. Dávno zapomenuté obyčeje, pověry, rituály, ať již pohanské či křesťanské, mohou být úžasným vodítkem k poznávání prožívání a obrazotvornosti našich předků. A mohu Vás ubezpečit, že náměty vánočních zvyků si ve své nápaditosti, barvitosti a dobrodružnosti mnohdy nezadají ze soudobými uměle vytvořenými „fantazy příběhy“, které nám nabízí televize, film či literatura.

Tak kupříkladu našimi končinami obcházela prapodivná zjevení. Kolem svaté Barbory to byly bíle či černě oděné ženy, někdy se zdobenými metličkami, kterým hrozily dětem. Občas je provázel celý průvod, čert a strakatě oděná koza, jindy měly tajemně zahalenou tvář či rozčesané vlasy. Občas také nosívaly vydlabané tykve se svíčkou, které ve výsledku připomínaly umrlčí hlavu… To je již výjev mnohem strašidelnější, než jaký jsme u Vánoc zvyklí.

Mikuláše známe dodnes, ale co taková Mikuláška, jeho matka? Šlehala březovými proutky po oknech a nosila košík s dárky pro hodné děti, mívala však při sobě také cep či srp. I samotný Mikulášův průvod je dnes o poznání prořídlejší. Dříve nechyběli husaři, hajduci, kominíci, mastičkáři či medvědi, smrtka a mnozí jeho účastníci v maskách, kloboucích, barevných kalhotách, kabátcích, sukních, s pentlemi.

Mezi Mikulášem a narozením Páně však zdaleka nevládlo prázdno. Dalším návštěvníkem našeho světa byla Lucie, svatá Lucie či Lucka, bíle oblečená osoba, mlčící, se zamoučeným obličejem nebo maskou, s dlouhým hrotem čnícím ze škrabošky. Její podoba však mohla být i o poznání hrozivější. Ve stejný den také v některých krajích chodíval žber, jehož veliká postava byla celá pokrytá koudelí! A jaký to býval postrach nehodných dětí! 

Zatímco dnes náleží Štědrý den Ježíškovi, dříve se český svět jen hemžil řadou roztodivných návštěvníků: po městech a vesnicích se procházely maškary, na Moravě čaputy, dále zahalené postavy s různými pomůckami v rukách, koledníci, ozývalo se vítání Ježíška práskáním bičů, natrefit jste mohli na brůnu – postavu podobnou krávě. To už je jaksepatří pestrý svět! A to zůstáváme toliko u jediného dne. Roztodivnými zjeveními a úkony bychom mohli pokračovat i na svatého Štěpána a v další dny až po Tři krále.      

A co teprve předkřesťanské úkony na oslavu astronomického slunovratu, které se později s vánočními obyčeji smísily!  A co cestování v čase? Věštění, hledění do budoucnosti? Vzpomeňme, jak působivě zpracoval pověry tohoto typu Karel Jaromír Erben, rodák z našeho kraje, v příběhu dvou dívek hledících do otvoru vysekaného v ledu. A úvodní slova jeho balady nás zavádějí do chlévů a stájí, nedílných součástí venkovských stavení, v nichž zvířata sdílela životní cyklus spolu se svými hospodáři. Ani ta nebyla vynechána z úkonů provázejících odvěký přechod astronomického a přírodního cyklu.        

Každý kout lidského i zvířecího světa byl opředen kouzly a tajemnem, každý den a mnohý úkon byl provázen bohatou obrazotvorností a zjitřenou vnímavostí vůči nejrůznějším úkazům přírody. Jinými slovy, vnitřní i vnější svět našich předchůdců byl pestrý, živý, proměnlivý a - kolektivně sdílený.

Proč si tedy nepřát, milí spoluobčané, abychom v našich životech a o našich Vánocích znovu nepoodhalili něco ze ztraceného světa. Ať již slovem při vyprávění v teple domova, nebo činem při provádění některého ze starých zvyků se totiž obohacujeme a propojujeme mezi sebou navzájem. Propojujeme se však zároveň přes propast času s těmi, kteří Vánoce prožívali před námi a v jejichž kulturním a duchovním dědictví nyní žijeme.  

Přeji Vám proto Vánoce prožité, nejlépe prožité sdíleně s blízkými, s přáteli a s dobrými lidmi. Všem z Vás, celé obci, zemi i lidskému světu přeji pokoj, klid a mír!

Váš Jaroslav Veverka