Dámy a pánové, vážení spoluobčané, milí vlkovští sousedé!

Obracím se k Vám v předvečer vánočních svátků, abych co nejširšímu okruhu z Vás za sebe a za celou obec popřál pokojný a veselý čas spojený s připomínkou narození Páně, oslavou slunovratu a v současnosti především s rodinnou pospolitostí a láskou.

Sváteční slovo nás opakovaně provázelo časy, které přímo vybízely k připomínce hodnot domova, lidské blízkosti, míru a pokoje. Hovořili jsme o také o zvycích, které nás pojí se zmizelým světem našich předků.

Při vánočních a novoročních přáních bývá obvyklé vršit opakující se krásná slova, nad nimiž nemáme vždy čas se dobře zamyslet, postát v mysli nad jejich obsahem a nechat jejich smysl vyznít a doznít.

Nabízím Vám proto nyní malý úryvek ze vzpomínek jednoho venkovana, který chodil pod tomto světě přibližně před dvěma a půl staletími. Jeho paměti nám připomínají, že ona slova o radosti, zdraví a citové i materiální sytosti opravdu vůbec nejsou samozřejmá a že se přes veškeré výtky, stesky a výhrady máme velice dobře, ba přímo blahobytně.

Jméno tohoto venkovana možná někteří z Vás znáte. Žil také jako my nedaleko řeky Labe, na Poděbradsku, jmenoval se František Jan Vavák a byl rychtářem v obci jménem Milčice. Kdo se ponoří do jeho pamětí, je odměněn poznáním o tom, jak tvrdý byl tehdejší život, a zároveň je obohacen povděkem za skutečnost, že žije v současnosti.    

Strádání, tvrdá dřina na poli, nemoci rodinných příslušníků i dobytka, válečná tažení cizáků, strach o úrodu, o dobré počasí, vyhlížení deště…  To vše bylo hlavní starostí naprosté většiny venkovanů, kteří žili ve svých staveních. Pokud bychom snad v jeho pamětech hledali v období přelomu roků líčení vánoční idyly a snad i zimních radovánek a veselých zvyků, budeme překvapeni a dost možná i zklamáni. Posuďte sami.                 

V 70. letech 18. století si rychtář František Vavák poznamenal. 

Zima byla víc mokrá než suchá, větším dílem deštivá. Bylo tak velké zle, že nikam žádný s naloženým vozem jeti nemohl. Takové mokré časy začaly se již na podzim, v listopadu 1769. Mnozí formani deset až i dvanáct koní do mnohého vozu zapřahali, zase vytahovati dali, i v cestách tak pod nebem mnoho dní někde vozy stály, že nimi žádný hnouti nemohl.

V lednu a únoru pro nedostatek chleba a drahotu málokdo čeládku do služby bral, a protož mimo jiné mnohé nespočítatelné žebráky mnohé té chasy obojího pohlaví dům od domu chodilo chleba žebrajíce, tak že mnohdy za den přišlo 40, 50 i 100 žebráků a to trvalo až do Velikonoc.

Tolik alespoň malé ohlédnutí za časem zim na vesnicích v minulosti.

Nyní již je dobře patrné, že ona přání zdůrazňující štěstí, klid a mír mají mít opravdu nejvyšší hodnotu a máme je brát jako vzácnost a o to více se snažme býti k sobě navzájem laskavými lidmi. 

Velmi upřímně Vám proto přeji Vánoce pod šťastnou hvězdou a do nastávajícího roku 2024 vše dobré, a ať Vás jím provází zdraví a spokojenost!

Váš Jaroslav Veverka