Vážení spoluobčané, milí vlkovští sousedé!

Obracím se k Vám v předvečer vánočních svátků, abych alespoň pomocí obecního rozhlasu vyjádřil každému z Vás -  každé rodině, pod všechny střechy vlkovských domů - přání štěstí a pokoje.

Pokoj, štěstí, láska…. Jak obyčejně a všedně znějí tato slova, která čteme snad na každém blahopřání, na každičkém vánočním pozdravu a novoročence. A přece!

Prožili jsme velice podivný rok, který do našich životů vnesl nebývalé překážky a nesnáze, které dosud nepominuly. Vstupujeme do vánočního období po roce, který plynul ve znamení omezení, varování, naléhavých doporučení, příkazů, zákazů, uzávěr a izolací, jejichž rozsah nemá v nedávné paměti obdoby. Kdy naposledy jsme se mohli bez obav sejít na naší návsi, při poklábosení v hospůdce, navštívit sousedy, uspořádat společnou veselici? Tak samozřejmé činnosti a radosti, které nám připadaly všední, se náhle staly vzácností, milou a také trochu tesknou vzpomínkou na hezké časy.

Nepromlouvám k Vám těmito slovy proto, abych přimíchával šedé tóny do jinak již dosti pošmourného vyznění končícího roku. Činím tak, neboť zamýšlím využít této zcela neobvyklé situace, kterou prožíváme, k tomu, abych Vám nabídl pohled na trochu jiné Vánoce. Vlastně docela jiné Vánoce! Po dlouhé roky jsou pro většinu z nás tyto svátky především dobou volna, zábavy, blikajících světélek, balíčků úhledně zabalených v lesknoucím se papíře, prostřeného stolu a samozřejmě rodinných kontaktů. Je to jistě krásný obrázek a je nepochybně dobře, že je máme možnost takto prožívat. Ale položme si nyní otázku, zda ona vzpomínaná slova z všudypřítomných přání, tedy štěstí, pokoj a láska, ve stínu těchto novodobých nánosů nezanikají a nejsou tak trochu povinným přívěškem, jejichž význam byl dávno oslaben. O letošních Vánocích podivného roku 2020 máme šanci význam oněch slov opět trochu oživit. Po desetiletích pocitu dokonalého bezpečí a automatického dostatku se totiž vinou nové choroby, jejíž jméno všichni známe, vrátil do společnosti kdysi všudypřítomný pocit nesamozřejmosti, nejistoty, obav, možná až strachu. Jsme náhle opatrnější v očekáváních, v předpovědích; již zdaleka nejsme tak suverénní, jako jsme bývali ještě před březnem letošního roku.

Po staletí byly Vánoce – a po tisíciletí před nimi ještě jiné, významem podobné a nám dnes neznámé svátky – dobou upevňování jistot a zapuzování obav. Křehký člověk, dnes a denně ohrožován na holé existenci nedostatkem, nouzí, k životu patřícími zdravotními neduhy a dějiny provázejícím barbarským násilím, si právě v době zimního slunovratu upevňoval svou víru v to, že se navrací dobré časy, světlo vítězí nad temnotou, teplo nad chladem a život nad smrtí, jak ostatně od počátku křesťanských časů vnímáme skrze připomínku narození Ježíška. Naši předkové se sešli u společného stolu a rázem opět věděli, kam patří, ke komu náleží, kde jsou doma, kde je jejich bezpečný svět. Střecha rodné chalupy či domu, meze vlastních polností a celé okolí vsi, v níž jeden druhého důvěrně znal a která tvořila pospolitost, vzbuzoval pocit bezpečí, síly, naděje. Magický bezpečný kruh domova! Nad tímto vzácným pocitem se pak vznášely neuchopitelné hodnoty pokoje, štěstí a lásky. Nic nebylo samozřejmé, vše, čím se člověk mohl těšit, bylo tvrdě dobýváno, ale o vánočních svátcích se vnímavému člověku dostalo odměny v podobě výjimečného pocitu, z nějž mohl čerpat sílu ke svým dalším krokům.

A také my, moderní lidé zcela proměněného globálního světa, letos po dlouhých letech - mnohdy prvně v našich životech - opět tušíme, že největší krása a kouzlo Vánoc spočívá v nehmatatelném pocitu jistoty, že svět je v pořádku, pokud svítí svíčky na adventním věnci, domovem voní rybí polévka a nese-li se melodie známé koledy.

Přeji nám všem, milí spoluobčané, abychom díky prožité zkušenosti mohli pocítit vánoční poselství s ještě větší intenzitou, než tomu bylo v uplynulých letech. A aby nás pocit vzpomínaného pokoje, štěstí a lásky provázel v kruhu rodiny a i v širém vnějším světě.

Váš Jaroslav Veverka